Ateliér veřejných staveb

 

Pedagogové ateliéru:

Vyučované předměty:

 

O ateliéru veřejných staveb:

V odborné veřejnosti existuje názor, že architektura je jenom jedna a není nutno ji dále typologicky dělit. Tomu však lze namítnout, že pokud se chceme nějakým problémem seriózně zabývat a poznat jej, musíme jej nejprve pojmenovat, utřídit a analyzovat. Také proto je architektura a navrhování veřejných staveb jedním z pěti zaměření studia architektury vyučovaných na Fakultě stavební VUT v Brně. Ve dvaceti šesti přednáškách ve dvou semestrech, v seminářích a především v ateliérové výuce se zabýváme, snad jen s výjimkou veřejných domů, všemi druhy staveb užívaných veřejností: od staveb pro výchovu, přes stavby pro kulturu, administrativu, obchod, stravování, dopravu, sport, zdravotnictví, výstavnictví až po stavby církevní, hřbitovy a krematoria. V minulosti se pro tyto stavby užívalo označení stavby občanské, výuka byla orientována na ortodoxní typologii, výuku typových stavebních programů a typových řešení.

Naše současné pojetí výuky je zaměřeno na pochopení širokého pole základních charakteristik a principů provozu jednotlivých druhů veřejných staveb, na orientaci v terminologii a především na následnou aplikaci těchto poznatků v navrhování konkrétních staveb v rámci ateliérového projektu. V každé z přednášek předmětu Veřejné stavby I. a II. je vždy část věnována charakteristickým typologickým a provozním zásadám, požadavkům na hygienu, bezpečnost, apod. Následně jsou prezentovány ukázky realizovaných staveb daného druhu s upozorněním na praktickou aplikaci zásad provozu a typologie, na zajímavé architektonické a konstrukční řešení. V navazujících seminářích se každý student zabývá analýzou vybraného realizovaného architektonického díla, studuje jej z hlediska kontextu místa stavby, řešení provozu, konstrukce, tvarového a prostorového uspořádání. Učí se „číst architekturu“ vybrané stavby. Ateliérová výuka architektonického projektu logicky navazuje na získané teoretické poznatky, je zaměřena především na rozvíjení kreativity a na hledání vlastního individuálního přístupu každého studenta k architektonickému návrhu. Nedílnou součástí všech ateliérových projektů je dokumentace stavebně-technického řešení stavby vypracovaná pod vedením učitelů Ústavu pozemního stavitelství FAST, což vede budoucí architekty k tomu, aby vnímali technické a konstrukční řešení stavby jako nedílnou součást své architektonické koncepce.

O architektuře a výuce nejenom veřejných staveb:

Každý architekt přistupuje k projektu individuálně a každý učitel má svou individuální metodu výuky architektonického projektu. Celou šíři názorů lze vymezit na jedné straně provokativní otázkou: Lze vůbec architekturu vyučovat? Na druhé straně se setkáváme s extrémním názorem: Architektura je řemeslo a jako řemeslo se musí vyučovat. Pravda leží někde mezi těmito extrémy. Ve vztahu učitele a studenta je na místě zdůraznit respekt k právu na vlastní názor, velkou míru tolerance, korektnosti a vstřícnosti při současném požadavku vysoké náročnosti při společné práci.

Architekt Vittorio Gregotti formuloval „několik dobrých rad (celkem 10) určených v první řadě sobě samému a taktéž mladým kolegům, studentům architektury“, ta 10. je nejdůležitější: „Když děláte architekturu, dělejte co nejméně hluku. Buďte tiší, abyste mohli být vnímavější a mohli vidět i malé věci.“ Také slova Jana Ámose Komenského jsou, jak se dnes říká, stále „in“: „Hledejme jednotu v tom, co máme společné, svobodu v tom, co nás odlišuje a ve všem pak toleranci a lásku.“ Student musí sám hledat svůj vlastní přístup k projektu a nemůže spoléhat, že jej škola vybaví absolutně všemi znalostmi, musí se stát iniciativním samoukem. Setkáním s jednotlivými učiteli – architekty, mu škola umožňuje, aby si vybral „od každého něco“. A také „hotový“ architekt musí zůstat studentem po celou dobu své profesionální kariéry. Hudební skladatel Leonard Bernstein se o svém pedagogickém působení vyjádřil jasně: „Učení a vyučování nestojí proti sobě. Když vyučuji, tak se učím; když se učím, vyučuji…“